Putování za štěstím, kdo by takové cestě odolal a nevyrazil… A tahle cesta nás zavedla do Havlíčkova Brodu do zdánlivě docela obyčejného, i když celkem pěkného, divadelního sálu, kde jsme mohli složit svoje batohy, karimatky a těla.. A přemýšlet, jak za tím štěstím budeme vlastně dál putovat.
Když tu náhle… se mezi námi objevila dost zvláštní dvojice. Představili se jako Máca a Fuk, čarodějničtí učni ze školy ČáryFuka lV, a poděkovali nám, že jsme přijali jejich pozvání. Řekli nám, že mají pocit, že lidi už vlastně vůbec nevědí, co je štěstí, že se neumějí pořádně radovat… Povídali jsme si o tom, v čem kdo z nás měl nebo neměl v poslední době štěstí a taky jsme se vzájemně představili, protože na tuhle víkendovku s námi vyrazilo i pár nováčků. Domluvili jsme se s Mácou a Fukem, že zítra společně vyrazíme ve stopách štěstí a snad se nám ho povede najít.
V sobotu ráno za námi nečekaně dorazil jakýsi nešťastník, který zmateně vykládal něco o tom, že hledá svoje štěstí, ale úplně zapomněl, v čem ho vlastně hledá… Všude kolem něj byly rozházené barevné a papírky, o kterých nám tvrdil, že jsou to „střípky jeho vzpomínek“ a že když mu je pomůžeme dát dohromady, pomůžeme mu tím vzpomenout si, v čem to jeho štěstí vlastně je. No, přišlo nám pána dost líto, byl to docela sympaťák, ale choval se dost divně, evidentně neměl „všech pět pohromadě“ – jak se říká, tak se nám ho zželelo a začali jsme skládat dohromady ty jeho vzpomínky. Vycházela nám různá slova, jako třeba „losos“, „olympiáda“ apod., hledali jsme, co mají společného, až jsme došli k tomu, že je to ZLATO! Zlatokop – to byl ten divnej chlápek – z toho začal úplně bláznit, zlato mu zatemnilo mozek! Snažil se nás přesvědčit, že „zlato je to pravý štěstí, který všichni hledáme“… To se nám tedy moc nezdálo, tak když s ním pořád nebyla rozumná řeč, nakonec jsme ho museli vyhodit! Pepa vzal spravedlnost do svých rukou a hnal zlatokopa skoro až na ulici, protože ten se pořád chtěl vracet a dokola nás přesvědčovat o svých zcestných názorech na štěstí.
Tahle akce nás totálně vyčerpala, takže jsme se pak museli posilnit obědem a nabrat novou energii na další cestu za štěstím, na kterou nás zvali naši čarodějní přátelé.
S Mácou a Fukem jsme tedy po obědě vyrazili hledat štěstí v místním krásném parku. Doufali jsme, že okolní příroda a přítomnost sochy známého spisovatele Karla Havlíčka Borovského nás nějak osvítí a nasměruje, kam za tím štěstím vlastně jít. Jenže ještě než jsme došli k výše jmenovanému mistrovi české literatury, potkali jsme v parku dost zvláštní individua, tedy osoby, které se nás snažily přesvědčit, že vědí, v čem takové pravé štěstí je.
Byla tam cikánka, která nás lákala na hádání z ruky nebo ze své magické koule. Každému předpovídala, že bude mít 3-10 dětí, 2-6 manželů nebo manželek, mikrovlnku, myčku, pračku, ledničku, vozík ze zlatými koly, spoustu peněz, nebude muset pracovat a další bláboly. Tvrdila, že to máme psáno v dlaních, pořád nám ty svoje představy pravého štěstí vnucovala a dost nás tím obtěžovala, nakonec po nás za to ještě chtěla peníze. Někteří z nás trochu uvažovali, že by jí nějaký menší obnos dali, aby si mohla dopřát poněkud modernější oblečení a nemusela se živit takhle podivným způsobem, ale pak jsme se rozhodli, že nebudeme podporovat její pochybné podnikání a nechali cikánku napospas jejímu vlastnímu štěstí…
Potkali jsme taky studenta snad z Plzně nebo co, který po nás chtěl pomoct s nějakými úkoly, tak jsme si tam společně lámali hlavy, aby se s tím nemusel dřít sám. Skoro jsme uvěřili, že on svoje pravé štěstí vidí ve vzdělání, ale že to je na něj na chudáka moc.. Jenže pak nám došlo, že mi se potíme, vymýšlíme a on nic. Čekal, až to za něj uděláme a vůbec neměl zájem pochopit danou látku, vůbec nechtěl vysvětlit to, čemu evidentně nerozuměl. Pak se zaradoval, že bude mít od nás dobrý tahák, čímž nás přesvědčil, že ani on neví, v čem je to pravé štěstí.
V parku se taky potuloval hazardní hráč, který viděl svoje štěstí v tom, že může obehrát lidi různými triky v kartách a tak, na nás to taky zkoušel. Prý, když se to naučíme, poznáme to štěstí taky, dají se tím prý „vydělat“ slušné peníze. To se nám též moc nezdálo.
A aby toho nebylo málo, nakonec jsme ještě pod jedním stromem našli zoufalou dívku, která byla nešťastně zamilovaná do jakéhosi „krasavce“, co ji nechtěl. Mluvila o něm ve verších a pořád zmateně opakovala, že když jí pomůžeme nasbírat ingredience do nápoje lásky, co na něj má recepturu od cikánky, že se do ní ten její pak zamiluje. Adámka s Matějem to natolik dojalo, že byli ochotni kvůli tomu nápoji i utrhnout mravencovi nožičku, ale když slyšeli, že je taky potřeba rybí ploutvička, došlo jim i nám, že je to celé pěkný nesmysl a že takhle se tedy taky štěstí nedá získat. V rámci skupinové psychoterapie jsme naší nové kamarádce vysvětlili, že by se na toho svého měla vykašlat, když ji nechce a zkusit se poohlédnout po někom lepším. Pepa ochotně svolil k sňatku, dívka si vzala čas na rozmyšlenou a vydala se s námi za Karlem Havlíčkem…
Pokochali jsme se krásami havlíčkobrodského parku, poseděli v altánu, ale to štěstí nám jaksi pořád nějak unikalo.
Vrátili jsme se na večeři, ale ještě před ní jsme si parádně užili společné muzicírování, k němuž značnou měrou přispěla nová poutnice Lenka, která se aktivně chopila kytary.
Po večeři za námi opět přišli Máca s Fukem a řekli nám, že zkusí trochu zakouzlit, aby nám na té naší cestě za štěstím trochu pomohli. Jakýmsi zvláštním kouzlem jsme se přenesli do zenové zahrady, ZAHRADY OSUDU, kde bylo spousta svíček, fotek, příběhů a obrázků, mezi nimiž jsme měli chodit, prohlížet si je a číst a přemýšlet, jestli je v nich ukryté štěstí. Některé příběhy byly hodně složité, ale jinde byla zas třeba jen fotka čtyřčat… Prostě jsme vždycky přemýšleli ve skupinkách, jak to souvisí se štěstím nebo neštěstím nebo si jen tak prohlíželi obrázky a četli slova… Byla tam moc příjemná atmosféra.
Když jsme měli všichni zahradu prošlou, zjevil se nám sám OSUD. Řekl, že pro nás udělá něco neobvyklého, že některým z nás dá možnost, aby nahlas vyslovili svoje přání, tedy aby řekli, co by je udělalo opravdu šťastnými. OSUD nám nesliboval, že nám tahle přání splní, řekl jen, že je vyslyší, poslechne si, co je pro nás důležité, ale jestli se to splní, o to se musíme snažit hlavně sami. OSUD měl velké kolo s našimi jmény a hrací kostku. Hodil kostkou a řekl, že tolik lidí, kolik padne na kostce, si bude moci něco přát. Měli jsme štěstí a padla 6, takže pak postupně roztáčel kolo s našimi jmény a na koho to padlo, ten mohl říct své přání. Někteří si je nechali pro sebe, ale někteří v sobě našli velkou odvahu a řekli svoje přání nahlas, i když to pro ně bylo někdy hodně těžké. Jejich jména osud zná a tak je tady nebudu psát.
Nakonec nám OSUD řekl, že můžeme mít jedno přání dohromady. Můžeme se pokusit domluvit, co pro nás je to nejdůležitější, co nás dělá šťastnými, a to pak společně nakreslit jako jeden obraz. Řekl, že když to nakreslíme, bude to mít velkou sílu a určitě se nám to splní. Diskutovali jsme, v čem kdo vidí pravé štěstí, bez čeho by byl nešťastný a podobně, nakonec jsme se domluvili, že budeme malovat PŘÁTELSTVÍ, kamarádství.
OSUD nás nechal našemu osudu a vytratil se. My jsme pak po malování ještě zůstali v přátelském kruhu u společného zpívání a v pozdních hodinách jsme se přátelsky rozešli do svých spacáků.
V neděli ráno po snídani nás Máca a Fuk nechali tahat ze svých kouzelných klobouků jakási magická čísla, podle nichž jsme se rozdělili do dvojic. V rámci této dvojice jsme měli za úkol zamyslet se nad svým kamarádem, jak moc ho známe, co by ho tak asi potěšilo, co má rád, a vyrobit mu nějaký drobný dárek. Někteří kreslili obrázky, někdo psal dopis, někdo lepil z barevných papírů nebo modeloval.. Pak jsme si dárečky vzájemně předali, poobědvali a úplně nakonec jsme odpálili „šampaňské“ na zdraví a ŠTĚSTÍ všech od našeho přítele Toma Kalendy.
Máca a Fuk si s námi ještě popovídali, aby zjistili, zda nám opravdu došlo, že to pravé štěstí není ani ve zlatě ani v kartách ani v tahácích ale v přátelství (a v Rozrazilu J). A to byl happyend, takže jsme mohli společně vyrazit na zpáteční vlak ku Praze!
Všechny šťastné (i nešťastné) přátele tímto zdraví Šušu!
V Havlíčkově Brodě jsme strávili víkend 30. 4.–2. 5. 2010. Můžete si prohlédnout