Vánoce byly za dveřmi, a tak jsme se tradičně sešli, abychom si je s předstihem užili i v puťákovém kruhu přátel. Sotva jsme však dorazili do modřanské základní školy, která nám k tomuto účelu půjčila své prostory, vytrhl nás z lenošení a chystání vánočního stolu nářek neznámého tvora, který se ozýval zvenku. První, kdo tento „pláč“ slyšel, byl Kuba Klouda, jemuž pak ještě chvíli trvalo, než nás přesvědčil, abychom opustili „teplo domova“ (školy) a šli se podívat, co se to děje. Protože je ale Kuba osoba seriózní, nakonec jsme se teple oblékli a vyrazili do zimy…
Velmi brzo jsme venku potkali divně oblečeného muže s krosnou, který mluvil cizí řečí, nevěděl, co je to mobil atd. Lámanou kombinací více jazyků nám sdělil, že se nacházíme na úpatí hory „Čomolungma“, on že je místní šerpa, a jediný živý tvor, který tu v okolí může plakat, by mohl být sněžný muž jménem „Játy“. Vydali jsme se po stopách Yettiho vzhůru do kopce. Postupně jsme stoupali od základního tábora, terén byl náročný a tak jsme cestou museli cvičit a přizpůsobovat svá těla vysokohorským podmínkám. V některých místech byla cesta tak úzká, že jsme museli jít v zástupu. Jinde jsme zas museli jít zcela mlčky, abychom nevyplašili zlé horské duchy a neprobudili lavinu. Asi v půli kopce stál klášter a potkali jsme pravého tibetského mnicha, který nám dával podivné místní hádanky, a teprve, když jsme je všechny uhodli, propustil nás na další cestu přes nebezpečný můstek. Za můstkem nás překvapivě čekala lanovka, která nám výstup sice usnadnila, ale po výstupu z ní se viditelnost díky nadcházející sněhové vánici tak zhoršila, že jsme neviděli na krok. Naštěstí byl na posledním úseku před vrcholem natažený provázek, kterého jsme se mohli držet a dojít až na vrchol! Tam už se zas rozjasnilo (pomohlo nám přitom i sundat si šátky z očí J ) a náhle jsme uviděli sněžného muže. Byl celý chlupatý a plakal. Radostně se vrhl zejména k ženské části naší družiny. Z jeho neartikulované řeči jsme zjistili, že pláče proto, že nemá ženu ani žádné přátele. Pozvali jsme ho na naši vánoční oslavu s tím, že si tam třeba nějakou ženu také najde. Yetti byl šťastný jako blecha (nebo spíš v jeho případě jako moučný červ) a rád přijal.
Po úspěšném sestupu z velehory se s námi náš milý šerpa-průvodce rozloučil a my už jsme jen s Yettim šli užívat atmosféry Vánoc. Zpívali jsme, hodovali a Yetti se nakonec našel i ženu. Lucka Teichmanová ho však s díky odmítla, nechtěla trávit celý život ve sněhu a mrazu. On byl přesto rád, že našel nové přátele a když nás opouštěl, už neplakal.
V sobotu po probuzení jsme zjistili, že u nás byl Ježíšek a nechal nám v rozložené švédské bedně obrovskou hromadu dárků. Protože jsme ale nevěděli, pro koho který dárek je, hráli jsme hru se složitými pravidly, při které se hází kostkou, lidé si podle toho, co jim padne různě losují a předávají nejdřív zabalené a pak i rozbalené dárky. Největší zájem vzbudila tzv. „diskovosa“ (viz. foto z víkendovky), jejímž šťastným majitelem se nakonec stala Lucka Teichmanová! Všechny dárky nakonec našly své nové vlastníky, a tak jsme se ještě před rozloučením rychle pustili do zdobení krásných perníčků (dle velikosti spíš perníků), které k tomuto účelu napekla Anička. A pak už jsme se začali rozpouštět a těšit se, až se zase sejdeme příště.
Vánoční víkendovka se konala ve dnech 14.- 15. 12. 2007. Můžete si prohlédnou fotky: