Tak jsme se opět s velkou slávou a po dlouhé odmlce opět setkali, tentokrát v rodném městě Jahodníka — v Jihlavě. Dlouho plánovaná sešlost všech rodů z Hobitína (Hrdonožků, Dobráčků, Pelíšků a Kšandičků se konečně udála, a to 5–7. října 2007. Hobiti, jak všichni víme, zbožňují rodinné oslavy a různé podobné sešlůstky, tak jsme se rozhodli, že ani my se toho nevzdáme.Všichni jsme zatoužili znovu spatřit staré přátele a dozvědět se, co je v ostatních krajích nového, a jak vlastně dopadlo vyhnání poslední zlých duší…
Vše začalo společnou cestou na místo setkání, a to rovnou ze dvou směrů: Praha a Brno, ale naštěstí jsme se všichni šťastně shledali na místě určení — nádraží Jihlava město. Cesta utekla jako voda a myslím, že byla i velmi příjemná, až na chvilky přestupu, kdy nám všem občas tuhla krev v žilách.
Když jsme k večeru konečně dorazili do našich nor a připravili se ke spánku, zachtělo se nám ještě trochu si zavzpomínat na staré časy, a tak táborové písničky a kronika přišly vhod. Zpívalo se, četlo a hlavně povídalo… Postupem času začli někteří hobítci pomalu odpadávat, až se uchýlili ke spánku úplně všichni — následující den nás totiž čekal těžký úkol. Dozvěděli jsme se, že v Kraji přebývají poslední zlosynové, a tak jsme se rozhodli je společnými silami vymýtit.
Po dlouhém a vydatném spánku jsme všichni zaslechli známou melodii, která nás nadobro vytáhla z postelí a s ní neodmyslitelně Řízek… Nejdříve se všude linuly brumlavé zvuky, ale potom mohl každý na tvářích všech zachumlanců spatřit úsměv a přitom i tiché prozpěvování do rytmu. Po výborné snídani jsme rovnou zamýřili pochytat ty padouchy. Šli jsme obydlenými i neobydlenými částmi tohoto kraje a šli jsme dlouho, když se nám najednou začaly před očima obličeje zlosynů. Dohromady jsme se poradili jak na ně – stačilo si zapamatovat přesně rysy jejich obličejů (oči, nos, uši, vlasy, ústa a vousy) a nahlásit je na kontrolní stanici… většinu gangů se nám podařilo odstranit,a ostaní jsme alespoň oslabili na pěkně dlouhou dobu.
Po tak namáhavém výkonu jsme začali být pořádně vyhladovělí a pospíchali jsme k domovu, kde nás čekalo vydatné jídlo a později taky pořádné překvapení… Po odpolední siestičce nás čekala další dávka energie, byla pro nás připravena žranice a pitka,a to doslova. Jelikož se žádný hobit nechtěl nechat zostudit, všichni se opravdu činili. Na pitku byly připraveny takové chuťovky jako čaje, štávy, mléko, voda (nezní to zas tak špatně,ale když se vám to všechno pěkně pomíchá, začíná to teprve být zajímavé…), ale ještě nebyl všem dnům konec — čekala nás ještě žranice a po spatření dobrůtek, které ležely na stole, se opravdu některým zachtělo utéct. Byl tam například Kitekat, droždí, majonéza, citrony a z toho lepšího čokoláda, sušenky a bonbóny a lembas. Úspěšně nic nezbylo,těm posledním chuťovkám nedali šanci Jahodník s Tomášem.
Ano, den to byl opravdu perný, ale každý věděl, že v neděli se rozjedeme ke svým domovům a zase se pěkně dlouho neuvidíme. Takže každý si dle libosti povídal, jak dlouho a s kým chtěl, a když někdo nechtěl, mohl si prostě zalézt do svého pelíšku.
V neděli jsme už jen balili, zjišťovali co čí doopravdy je, a připravovali se na cestu domů. Kolem jedné jsme se vydali k vlakovému nádarží, kde jsme se rozloučili s naší moravsko-brněnskou půlkou, která mířila druhým směrem, s Jahodníkem, který to měl pár kroků domů, a s Barčou a Zuzkou, pro které přijel taťka. Ostatní čekala ještě 2hodinová cesta domů, která byla naplněna dojídáním zásob a rozdáváním adres a slibů: ,,Jo,určitě ti napíšu“,ale kdo ví, jak to všechno dopadlo… Každopádně jsme všichni šťastně dorazili do Prahy, kde nedočkaví rodiče už čekali na peroně. A po pár chvílích všichni zmizeli, jako by se nic nestalo… a v duchu si říkali, kdy asi bude další víkendovka 🙂
Můžete si prohlédnout fotky: