V pořádku jsme všichni dorazili na nádraží v Litoměřicích (nebo-li na letiště jednoho blíže neurčeného města na pobřeží Francie), kde jsme se setkali i s ostatními členy naší skupiny, kteří se sem dopravili samostatně.

Podle obdržených údajů, které jsem dostal jakožto vedoucí skupiny, jsme měli být na letišti vyzvednuti jakousi asistentkou kohosi, kdo plánoval tuto akci, na kterou jsme byli pozváni. Nikdo nás však zde nečekal a tak jsme se vydali směrem k místu, kde měl být, podle domluvy, náš nocleh.

Po cestě jsme v rohu rozlehlého náměstí využili finanční zálohy a ochoty místní zmrzlinářky a občerstvili se šedesáti kopečky prvotřídní zmrzliny. Tu nás konečně objevila jaksi zmatená asistentka a dovedla nás až před brány našeho sídla. A zde jsme se setkali s „mozkem“ celé akce, panem Pierrem v saku a černých brýlích a vytíženým mobilním telefonem. Z tohoto hubeného muže se vyklubal režisér soutěžního sportovního televizního pořadu Pevnost Boyard a zcela otevřeně nám odhalil pravý důvod našeho příjezdu, pro který název akce Osvobození žlutozelené opice byl pouze reklamním trikem. Tedy, žádná opice nečeká na naše osvobození, nýbrž my se máme účastnitnit natáčení dalšího dílu zmíněného pořadu, pro který již nemohl nalézt další  soutěžící. Většině účastníků toto klamavé pozvání ani moc nevadilo, avšak jeden, čestnější z nás, považoval toto za hanebnou lest a trvalo dlouho, než se jeho (oprávněně) pobouřené city podařilo uklidnit.

Po ubytování a večeři jsme se ještě stihli díky psychologicky propracované hře všichni lépe poznat. Druhý den při snídani jsme vyplnili důmyslné dotazníky, na základě kterých jsme byli rozděleni do čtyřech soutěžních týmů. Ty si pak vytvořili vlastní povzbuzující pokřik a tak už nic nebránilo tomu, abychom se pustili do průzkumu pevnosti a plnění různých úkolů, za které jsme měli pokaždé obdržet stopu k odhalení pokladu.

První disciplínou byla oblíbená francouzská hra petanque, po níž prbní vítězové dostali indicie v podobě písmen. Další místnost v pevnosti sloužila k přetahování lanem. Dle rozhodnutí nejvyššího mistra v pevnosti, milosrdného Otce Fura, další indicie obdržel nejlepší a nejslabší tým. Ve třetí místnosti se nalézal skřet strážící své nechutné pamlsky ve třech velkých sklenicích. Ty kromě mnoha nechutností obsahovaly i další indicie, které ti nejodvážnější dokázali s jistým sebezapřením rukou vynajít. Na klidném ostrovním místě další místnosti jsme čekali na oběd a mezitím secvičovali představení s provokativním názvem „Jak Otec fura k opici přišel“. Po obědě přišla na řadu místnost kartářky, v níž pár šťastlivců získalo další stopu a poté se již  na podiu letního divadla rozehhrály čtyři krásné příběhy, za něž byla oceněna všechna družstva. Ta, když poskládala všechna písmena, objevila většinou slovo KALICH. A bylo jim řečeno, že v pět hodin, tedy za půl hodiny, by se měla u tohoto Kalicha sejít. Ale zbývalo ještě vyřešit otázku, co onen Kalich znamená. Domorodí poradili — jedná se o vysokou věž na nádvoří pevnosti, ve tvaru kalicha. Všechna družstva se vskutku stihla odebrat do určeného času na místo pod touto věží. Úderem kostelního zvonu v pět hodin se na věži otevřela okénka a v nich stál bíle oděný muž, který kynul davu na nádvoří. Byl to Otec Fura. Z každého družstva byli vybráni sportovně a intelektuálně zdatní poslové, kteří měli přinést jeho poselství z věže. Každý ze zástupců od něj poté přinesl zapečetěnou obálku s hádankou jejíž odpovědí mělo být dvoumístné číslo. Vyslanci družin se však otevření hádanek již nedočkali, neboť museli zpět nahoru do věže očekávat gestikulované odpovědi. Za splnění úkolu dostala dvě družstva bílé obálky s nápovědou, kde hledat poklad. Zbylá dvě družstva si tuto nápovědu od Otce za nesplnění nevysloužila, ale mohl je nalézt v prostoru nádvoří. Konečně. Obsahy všech čtyřech obálek byly nalezeny a dány k sobě. Objevila se fotografie kašny na nádvoří. Poklad se tedy nalézá tam. Podmínkou k jeho vyzvednutí ovšem bylo, že z každého týmu se musí obětovat alespoň dva lidé, kteří se budou účastnit jeho vyzdvižení se zavázanýma očima. Všichni se pak společně přesunuli ke kašně, kde opravdu plavala zapečetěná dřevená truhlice. Byli to právě „nevidomí“, kteří ji začali pomalu se zatajeným dechem otevírat. Nedočkavé ruce se dostaly přes několikerou hradbu igelitu až se konečně truhlice osvobodila a mohlo se odklopit její víko. Těžko říci, co vnímali ti, kteří ji otevírali. My ostatní jsme uvnitř spatřili odpočívající opičku s dvěma banány, která byla zahrabána ve spoustě papírků. Takže k osvobození opice nakonec došlo, nebyl to teda pouze reklamní trik. Navíc každý z účastníků si mohl vybrat jeden papírek. A tu viděl, že se jedná o stírací los s výhrou až půl milionu korun.

Ještě předtím, než se většina dala do jejich stírání, pronesl Otec Fura moudře myšlenku dne, která měla naši mysl obrátit od možného zklamání barevnými papírky k jistě důležitějším hodnotám. Na znamení toho, že takovouto hodnotou je právě ZDRAVÍ, rozdal čtyřem zástupcům svěží jarní cibulky, do nichž se hned několik lačných úst zakouslo. Pak už však došlo k odhalování výher a proher. Někteří získlali částku až 4O Kč!

Nyní hra, jíž jsme byli součástí skončila. A tedy i práce režiséra a kameramana, který nás po celou dobu našeho snažení natáčel. Před večeří jsme si ještě užili nádherný podvečer venku. Poté nás již čekal slavnostní večer po úspěšném dni, na který jsme si měli vzít naše oblíbené módní oblečení. O zábavu se pak staral sám režisér, nyní DJ Pierre. Asi dvě hodiny nám pouštěl hity našeho srdce a my se tak mohli dosytosti vydovádět a zatancovat. Na své si přišli snad všichni, nejen náruživá tanečnice tanga Lucía. Celý večer byl korunován, ve chvílích blažené únavy těla, promítáním pořízeného materiálu. Tím jsme si zopakovali všechny chvilky strávené v Pevnosti Boyard.

Druhý den nás Monsieur Pierre provedl po okolí pevnosti a ukázal nám například, jakým osvěžujícím způsobem se dá využít v horku zdejšá fontána. Mnoho účastníků následovalo jeho příkladu a vlezlo do ni. Po obědě se celý konvoj odebral opět na mezinárodní letiště, kde očekával svůj spoj do Prahy.

Podle dostupných zdrojů se všichni (nakonec i Barča) šťastně vrátili do svých domovin, kde, coby hrdinové mezinárodně sledované soutěže, byli uvítáni svými nejdražšími.

V Litoměřicích jsme byli o víkendu 22.–24.5.2009. Můžete si prohlédnout fotky od Hobita a fotky Lucky Matuškové.