Nastal třetí víkend v říjnu. Babí léto prokazovalo službu předchozím dvěma týdnům a mě mrazilo, jestli i pro ten třetí najde sluníčko chuť a potěší nás svými teplými paprsky. Byl pátek a řítila jsem se rychlíkem Vltava z Tábora do Prahy, abych si tam vyzvedla všechny své Rozrazilí kamarády a přivezla je zpět do Tábora, kde už Teo pilně pracovala na večeři a programu.
Když jsme se všichni v pátečním ruchu našli na Hlavním nádraží a přežili nástup do vlaku, začala jsem se těšit. Už brzy to přijde. Už brzy se vydáme po stopách husitů.
Tábor a rybník Jordán v podzimním hávu
V parku u táborského nádraží jsem chtěla povědět něco o Mistru Janu Husovi, ale než jsem si srovnala myšlenky a než jsem stačila říct pořádnou větu, stala se nebývalá věc. Nevím odkud se zjevil, ale byl tam. Z masa a kostí a správně dobově oděn. Ani se nám nestačil představit, tak naléhavé bylo jeho sdělení. Chtěl nám pomoci, protože se mu zdálo naše počínání lehkomyslné. Sdružovat se a mluvit o Janu Husovi – to je prý v této době nebezpečné. O čem to mluví? Občas ani nemáte čas uvažovat. Prostě se intuitivně vydáte za cizincem. A tak jsem se místo cesty k ubytování ve waldorfské školce s celou skupinou vydali na dobrodružnou cestou s neznámým husitou.
Večerní dobrodružná cesta
Vedl nás oklikou a čím víc jsme pociťovali přítomnost pronásledovatelů, tím víc jsme se přenášeli do 15. století. Husité byli královským vojskem potlačováni. Kdo mohl tušit, že se obyčejný výklad před sochou Mistra Jana takto zvrhne. Nervozita byla mírněná krásnou cestou okolo rybníka Jordán, ale i tak je prý pobyt v noci mimo město velice nebezpečný. Po tom, co jsme vystoupali do středu města, nás čekal příjemný odpočinek. Pan husita nám nabídl úkryt v kostele Narození Panny Marie, kde nám představil sestru Pavlu a ta pronesla pár krásných slov o Mistru Janovi. Konečně! Přála nám, aby nás při našich cestách po městě Tábor doprovázel anděl strážný a nabádala nás bychom pravost víry a lásky, která se nedá vyměnit za peníze, šířili dál. Abychom stvrdili naši pospolitost, v přítmí, jen za svitu svíček rozestavěných kolem lavic a oltáře, jsme stiskem ruky vyslali signál. Náš přesun do dob husitských tím by zpečetěn.
Kostel Narození Panny Marie
Na druhý den jsme se za bílého dne vydali na obchůzku města vybudovaného našimi bratry a sestrami. Abychom se s městem seznámili opravdu pečlivě, museli jsme najít odpovědi na ty nejzapeklitější otázky a rozluštit mnoho šifer. Odměnou nám bylo poznání nejužší uličky v Táboře, takzvané Myší díry, hradu Kotnov nebo pravoslavné kaple v Betlémské ulici. Za to stálo také ochutnání nejlepší zmrzliny v jižních Čechách. Výzvou nám bylo i seznámení s jedním příběhem bratra nebo setry žijícího v Táboře.
Myší díra
Čas sdělit si dojmy z dopoledního průzkumu přišel na komunitní zahradě u Košinského potoka. Tam nás přivítal opět náš přítel husita. Pozval nás k sobě na oběd. Na ohni jsme si opekli špekáčky.
Opékání špekáčků
Po občerstvení nás čekal husitský vojenský výcvik, při kterém jsme zkoušeli výhodnost vozové hradby v simulované bitvě. Útoků bylo mnoho a nepřátelské vojsko bylo lepší, než jsme předpokládali, a proto jsme nakonec vytáhli nejúčinnější zbraň nás husitů, a to chorál Kdož sú boží bojovníci. Od simulací strategie bojů jsme se přesunuli k praktičtějšímu výcviku boje jeden proti jednomu s palcátem. Tyto přátelské bitvy vyhrávali hlavně ti, co měli dobrou rovnováhu. Kdo se nechtěl zlepšovat v boji s palcátem, mohl vyzkoušet taktiku práčat a trénovat střelbu z praku. Nakonec jsme si nachystali prapory v podobě létajících draků.
Výcvik boje jeden proti jednomu s palcátem
Za sobotu toho bylo na jednoho husitu až dost a tak jsme se vydali zpět do našeho útočiště.
V neděli jsme se vypravili provětrat naše husitské prapory – draky ke klášteru Klokoty. Podzimní den nám sice nepřinesl vítr, ale kdo by se zlobil, když bylo tak nádherně. Vždyť k tomu, aby draci vzlétli, nám stačilo se popoběhnout. Zasoutěžili jsme si v drakové štafetě. Po takovém výkonu nám notně vyhládlo. Bohužel se nám i chýlil čas odjezdu. Začala jsem pociťovat, jak se po cestě do restaurace lipovou alejí pomalu přenášíme zpět do naší doby. Asi nám pomohl pan husita při cestě časem zpět, anebo měla naše navštívenka sama o sobě jen omezený čas. Kdo ví? Pana husitu už jsme ale pak nikde neviděli. Třeba se chystal na bitvu u Domažlic. My si každopádně vychutnali výborný oběd a vybojovali náš boj s vozíčkářskou plošinou.
Naše společné foto
Na viděnou zase příště a díky Teo
vaše Verča Fili