Víkendovka začínala pozvolna, jak všichni postupně přibloudili do školní budovy v Kunraticích. Nakonec se ale všichni našli a okolo nás se začal ometat místní kocour, známý švihák. Představil se jako Mňauricio di Mňauro a chvíli se nám pletl pod nohy, jestli prý nemáme něco k jídlu. Když zjistil, že ne, prohlásil, že on je tu doma a že když už jsme za ním přišli na návštěvu, musí nám ukázat svého páníčka Belzebuba Škodoliba.
Což o to, páníčka jsme našli lehce, ale docela nás zaskočil — měl divné oblečení, obrovské křivé zuby, v ruce hůlku a na hlavě špičatý klobouk… Na kocoura byl hodný, ale nám se snažil prodat viagru, pak se sice starostlivě ptal, jestli nám není zima, ale že jestli jo, zatopí jako v Nagasaki… Rychle jsme si ujasnili, co si o něm myslet, když za ním přišel podivný bledý mužík, který byl, jak sám říkal, „zdola“. A ukázalo se, co je páníček zač — zlý čaroděj, co způsobuje kyselé deště, tráví zvířata, osnovuje války a vůbec.
Kdo nás pak ale opravdu překvapil, byl hrdopýšek kocour, protože se ukázalo, že ve skutečnosti u čaroděje špehuje a hledá způsob, jak mu ty špatnosti překazit.
To nás uklidnilo, tak jsme se celé zmrzlí a zasněžení vrátili do školy, kde jsme si nazdobili stromeček, dali pod něj dárky a potom u rozsvícených svíček zpívali. Když už jsme nemohli udržet oči, našli jsme každý svůj spacák a zalezli tam.
Ráno jsme se dali do výtvarného tvoření. Patlali a vykrajovali jsme z vizovického těsta – na svět takhle přišlo spousta hvězdiček, prasátek, stromečků, nějaké ty copánky a dokonce i jeden model ucha. Taky jsme malovali na plátěné tašky a pytlíčky. Každý si vybral, která barva a motiv jsou mu nejmilejší a pak už stačilo jen si vyhrát a vánoční dárek byl na světě. A kdo nechtěl ani barvit, ani tvořit z těsta, mohl si udělat barevného andílka z koření a papíru.
Před obědem nás ale vyrušil přílet obrovského havrana Jakuba Škrábala. Tvářil se všecek vyčerpaně, že sem letí, aby nás varoval před příletem čarodějnice Tyranie Upírové.A než jsme se nadáli, vyšňořená babizna byla tady a hned se dali se Škodolibem do piklů. Naplánovali si uvařit čaromocný Punč přání, který jim splní všechno, nač si vzpomenou — ale než nás vyhnali ven pro nějaké přísady, naštěstí jsme zaslechli, že ho chtějí nachvál uvařit tak, aby vždycky splnil pravý opak toho, co vysloví. Takhle nás chtít oblafnout! Říkat krásné věci a přitom působit jenom zlo…
Samozřejmě jsme se honem vydali ven a v tom mrazu se nám od hlav skoro kouřilo, jak jsme vymýšleli, jak jim ten plán překazit. Ale kde hledat pomoc? Vydali jsme se nazdařbůh do lesa, ale měli jsme štěstí!
Potkali jsme tam trpaslíka, který chudák musel cvičit, jaká mu byla zima – až mu čepička nadskakovala. Nejdřív se s námi vůbec nechtěl bavit, ale když jsme mu půjčili rukavice, uvěřil, že kocour ani havran nejsou sluhové čarodějů a poradil nám, že kousek dál bydlí moudrá sova, která by nám třeba mohla poradit.
Sova tam opravdu bydlela, a věděla toho spoustu. Předně, že proti těm pekelným nástrahám by nám mohl poradit kamenný anděl, který tu stojí. Nejdřív nám ale ukázala, jak správně k němu máme jít, abychom ho vůbec našli — a věru byl to namáhavý způsob chůze — při každém kroku sepnout ruce nad hlavou, poklonit se a padnout na kolena. A aby toho nebylo málo, anděla prý jde probudit jenom vpravdě andělskou písní. Sova nedala jinak, než že si to u ní musíme nacvičit, abychom to potom nepokazili. Když už jsme zpívali vpravdě andělsky, teprv nám ukázala další cestu.
A tam jsme ho opravdu našli. Museli jsme ho nejprve probudit, ale sova nás to naučila dobře — potom nás trpělivě vyslechl a poradil nám, jak zákeřné čarodějníky přelstít. Jejich punč musí být uvařen i vypit do půlnoci, jinak ztratí na účinku. Ani nebesa ale nemohou posunout čas vpřed, můžou ale udělat zázrak: tak nám anděl daroval tón z půlnočního bití zvonu, jediný tón, zamrzlý v kostičce ledu. Ten prý máme hodit nepozorovaně do punče — a tím se splní všechna přání tak, jak budou řečena.
Rychle jsme se vydali zpátky do školy. čarodějové nás sice sjeli, že jsme měli být rychlejší, ale ničeho si nevšimli. Spolu se sněhem, který jsme jim měli donést, hodil kocour do punče i tón půlnočního zvonu. V tu chvíli se ozvalo hlasité cinknutí, ale čarodejníci si ničeho nevšimli a vařili a vařili… a pak začali pít a pronášet svoje přání. Když si splnili všechno, co je napadlo, začali napájet taky nás. Chutnalo to opravdu divně – kdo ví, co tam všechno namíchali! A tak jsme pili a pili a přáli si a přáli – až se rozrazily dveře a objevil se mezi námi ten bledolící pán, celý zamračený. Vzteky zblednul ještě víc! A hned se do čarodějů pustil, jak že si to představují, že podle smlouvy měli dělat války a neštěstí a teď to všecko napravili! A že se s nimi nebude bavit a že půjdou na kobereček rovnou!
A tak byli pryč.
My jsme si zhluboka oddechli a Mňauricio začal spokojeně příst.
A pak přišel havran s tím, že odměnou za to všechno nás čeká nebeské překvapení a chvilky andělského zpěvu.
A tak jsme úžasle koukali, že se tu objevila celá kapela, která nám s housličkami, flétnami, kytarami a bubínky hrála a zpívala všecky koledy, co nás napadly, a taky spoustu těch, které se zpívají různě po světě. Byl to opravdu krásný zážitek, takže jsme celou hodinu jen tiše seděli a mnozí zavřeli oči a nechali se těmi tóny nést k výšinám. A vůbec jsme nechtěli,aby to skončilo, tak jsme se ke zpěvu přidali a zpívali koledy, které všichni známe. Nakonec jsme se sesedli do kroužku kolem dobrot a dlouho mlsali a povídali si.
Ráno jsme se probudili písničkou a čekalo nás druhé kolo výtvarného tvoření spolu s vánočními zvyky. Takže jsme pustili do skládání barevných papírových hvězd, které na okně prosvítají krásnými vzory, zdobili jsme krabičky od sirek a z voňavého včelího vosku motali žluťoučké svíčky. Potom jsme se dali do pouštění svíčkových lodiček a pozorovali, jak se shlukují na hladině. Někteří se pokoušeli z jejich plavby věštit, co to asi znamená, ale většina se spokojila s pozorováním a popostrkováním svíčiček na hladině. Kdo si chtěl zavěštit doopravdy, účastnil se odlévání olova, kde vzniklé tvary poskytovaly opravdu širý prostor pro fantazii.
A než jsme se začali chystat k rozloučení, nastal konečně čas rozdat si dárky, které na nás od pátku čekaly pod stromečkem. Každý si tedy vylosoval číslici a podle ní dostal dárek, který přinesl jiný kamarád. A k tomu všemu navrch také krásné přáníčko.
A pak už nastal čas rychle rychle spakovat všecky dárečky, výrobky, spacáky a bačkory, všem popřát krásné Vánoce a odejít užívat si jejich světel domů…
—Markéta—
Společné Vánoce v Kunraticích jsme strávili o víkendu 18.–20. 12. 2009. Můžete na ně zavzpomínat díky