Do Loun jsme se vydali 23. března 2007 v podvečer. Po krátké a příjemné cestě vlakem nás při našem pochodu městem doprovázel osvěžující deštík, a pak nás již čekala suchá a útulná družina v historické budově místní školy, původně hospodářské záložny. Když nám pan školník pomohl najít vypínač od hlavních světel, něco jsme si o sobě navymýšleli, najedli se a spokojení se uložili do spacáků.
Ranní pohodu poněkud narušila zpráva, že v důsledku místních konfliktů i rozmarů počasí z radnice spadl starodávný městský znak, rozbil se a jeho střepů se zmocnila záhadná místní kněžna, která je nechce vydat. Rozhodli jsme se tedy místním pomoci, využít našich diplomatických schopností, a střepy z té ženské nějak vymámit.
Kněžnu jsme snadno našli v centru města, poblíž radnice, v šatu slušivém, leč nátuře šibalské. Střepy že prý možná vydá, ale bude s tím dělat pěkné drahoty.
Nejdříve jsme nosili víno, kněžna asi fandila husitům, a chtěla po nás, abychom si to dobře zapamatovali — museli jsme běhat s vínem v číši, z kopce a zase zpátky, a přitom nevylít ani kapku. Povedlo se a dostali jsme první střep.
Pro další střep jsme — tentokrát u pomníku architekta Benedikta Rejta — měli určit správné pořadí veršů básně oslavující měsíc (lunu), možná slovo, podle kterého se město jmenuje. Při rekonstrukci básně jsme se pěkně zapotili — strukturu měla více umělěckou než logickou a psána byla poněkud starším jazykem, a to nejen českým, ale i latinským.
Tuto i další zkoušky jsme nakonec úspěšne zvládli, kněžna nám vydala všechny střepy z rozbitého znaku, poslední u morového sloupu na náměstí. Kromě sbírání střepů jsme si stihli prohlédnout městskou bránu, radnici, a nakouknout do chrámu sv. Mikuláše, který postavil právě Benedikt Rejt.
Se všemi střepy jsme se vydali zpátky do školy a po obědě se pustili do slepování — ale ouha, jeden střep chyběl. Odložili jsme tedy práci a vydali se užívat si jara a slunečného počasí do místního parku, obklopujícího Ohři. Večer se naštěstí poslední střípek objevil, a tak jsme slepili téměř původní znak — vlastně o něco hezčí, některé střípky jsme totiž umístili trochu po svém. Náš úspěch i příchod jara jsme řádně oslavili, nechybělo šampanské (rychlé a ještě rychlejší špunty), plno dobrot, ale i oslavných básní a divadelních her.
Po bujarých oslavách a dlouhém spánku jsme se v neděli znovu vydali k řece, počasí nám opět přálo, a tak jsme pozorovali kačenky i utopené čarodějnice, vyráběli nové čarodějnice z trávy a klacíků, házeli si míčem, kreslili nebo jentak klábosili, jak se komu chtělo. Po obědě jsme se už jen stihli sbalit a vyrazit na vlak zpátky do Prahy.
Jak si to pamatuje Tomáš Kalibera
Můžete si prohlédnout fotky: