Aneb dvakrát o květnové víkendovce.

V pátek 24/5 2013 jsme dorazili do Lysý nad Labem. Na nádraží nás vyzvedl řidič autobusu, který nás odvezl k místní ZŠ. Tam nás uvítal pěkně pan školník mikrofonem a hudbou. Večer jsme si udělali diskotéku a hráli pink-ponk. Pak jsme šli spát. V sobotu ráno jsme se po snídani vydali na procházku. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že cíl naší cesty je návštěva ZOO. Tam jsme po vstupu dostali rozchod až do doby oběda. Po obědě jsme jeli místním vláčkem a projížděli mezi zvířaty. Na večer jsme se vrátili do ZŠ, kde jsme po večeři opět hráli pink-ponk a poslouchali hudbu. Pak jsme si sedli do kruhu a vyprávěli si zážitky z toho dne. V neděli ráno po snídani jsme se věnovali sportu a manuálním pracem dle chuti. Po obědě jsme se spakovali a přistaveným autobusem odjeli na nádraží a vraceli se zpět do Prahy.

Robert

Zdravíčko, jmenuji se Michal a v pátek 24. května jsem vyrazil spolu s lidmi, které jsem do té doby neznal, na víkendovku Tajemná cesta.

Jedna z mála věcí které jsem věděl, byl cíl naši cesty, Dvůr Králové, tam kde je ta docela velká Zoo, a že mám být včas na Hlavním Nádraží  v Praze.

Najít mé budoucí spoluvýletníky nebyl přílíš problém, velká skupina lidí, plno zavazadel, příjemný organizovaný chaos před cestou a spousty úsměvů a trochu starostlivých obličejů rodičů, vyprovázející své milované. Spousty skvělých lidí na jednou místě (u bioobchůdku) činí z nádraží hned hezčí místo.  Stál jsem opodál, abych nepřekážel, a prohlížel si pro mě nové lidi a bylo mi jasné, že ten víkend bude fajn. Při loučení, pobíhání a vyřizování posledních záležitostí, mi čas od času někdo dal ruku na seznámení a já se snažil zapamatovat si první jména.

Konečně nastal čas na přesun a bylo vidět, že se všichni moc těší na cestu, obaleni batohy a taškami jsme vyrazily k našemu vlaku. Naložit se do vlaku byla docela sranda a cesta ještě větší. Po 17. hodině už všichni sedíme, nálada je parádní a právě odstartoval náš výlet, už znám pár učastníků jejichž jména poznám cestou. Ve vlaku začalo postupné seznamování a já zjistil, že nejsem jediný nováček, což bylo milé. Na lidech kolem nás bylo vidět, že nejsou příliš zvyknuti na takový rozjívený dav.  Díky zlobilům, jako byl Vojta, byla cesta pro nás bojovým a zároveň velmi veselým zážitkem.

Přestup na autobus, jako náhradní dopravu, byl bezproblémový, stejně jako cesta. Ve Dvoře Králové nás v hezké základní škole srdečně přivítal školník a dovedl do tělocvičny, která měla být naším domovem po celý víkend, připadalo mi, že většina lidí má největší radost z našeho ubytování, protože v tělocvičně nám byly propůjčeny míče, pingpongový stůl, v rohu byla horolezecká stěna a velké plus k tomu všemu byla hudební aparatura, která nám zařídila na večer pořádnou diskotéku, místo vybalování se po příjezdu začalo blbnout a všem trvalo, než měli dost a mohlo se vybalit a připravit spaní ..večer když už byl celkem klid a seděli jsme v kruhu na žíněnkách a každý se postupně představil ostatním. Pár lidí už jsem v tu dobu znal, protože zapadnout do takové party lze hned a snadno..Najednou mezi nás přiběhl nějaký poutník, cestovatel, proběhl kolem všech jako vítr a stejně rychle jak se objevil, tak i zmizel, jediné co po něm zbylo, byl zmuchlaný kus načervenalého pergamenu. Z něj jsme se dozvěděli, že neznámý se jmenuje Arne a že nás následující den čeká cesta, cesta za dobrodružstvím a poznáním.  Byl nejvyšší čas jít spát a nabrat síly na následující den.

V sobotu se jistě všem hezky vstávalo za zvuku kytary v Radimových rukách. Proběhla snídaně, zabalení věcí potřebné na cestu, hlavně sváča  a dostatek pití..mezí tím nás opět navštívil Arne a řekl nám, že musíme být jeho oči a uši a pozorovat vše kolem sebe, abychom mu pomohli s objevováním nových a nových míst, věcí, života.

Vyrazilo se na cestu, cíl byl docela jasný ale směr už tolik ne, velitel výletu měl trochu problém s orientací ale díky místím lidem jsme celkem brzy dorazili před vstup do zoologické zahrady.

Rozdělili jsme se do tří skupin, abychom vypozorovali co nejvíce z celé zahrady, a večer se o tom mohli navzájem podělit. Byl jsem ve skupině s Karolínkou, Luckou, Filem, Pepou  a Tomášem. Prošli jsme snad většinu zahrady pro pěší. Viděli většinu zvířat a každý si našel to své nejhezčí. Čas od času jsme se potkali s jinou skupinkou a já se začal zbavovat jablek které jsem sebou nesl, a hned se šlo dál svou cestou. Setkaní skupin jsme měli u takového provazového a dřevěného hradu který si většina prolezla a proběhala, nastal čas na další posilnění a po jídle náš čekal výlet ve do samotného Safari, tentokrát byl naším dopravním prostředek takový místní vláček do kterého jsme se bez problému vešli a ještě zbylo spouty místa, branou jsme vyrazily do přírody kde se volně pohybují všelijaká zvířata, kočkovité šelmy od nás dělil plot ale zbylá zvířata byla prakticky na dotyk, celou cestu nám hlas z reproduktorů seznamoval se zvířaty kolem nás a zajímavostmi nejen o nich. Po čtyřicetiminutové poučné a zábavné jízdě nastal čas pomalu opustit brány zoologické zahrady a plní zážitku a zajímavostí jsme se vydali na cestu zpátky do našeho prozatímního domova, byla vidět nepatrná únava účastníků, ale na náladě to nikdo nepoznal. Tu nemohlo ohrozit ani mírné mrholení které nás potkalo v blízkosti našeho cíle.

Večer se utvořil kruh a tentokrát se každý dělil o své zážitky a o zvíře, ke kterému by se sám přirovnal a veřte, že ta naše zoo by byla nejzajímavější :D.  Ti co měli ještě energii, kupodivu ji měla většina z nás, využívali možností tělocvičny, krom šplhu po tyči a laně jsme si vyzkoušeli snad vše co bylo možné. Díky skvělé náladě a lidem se nám nechtělo jít ani spát, ale celodenní výlet si začal vybírat svou daň. Nevím jak ostatní, ale tu noc jsem lehl a okamžitě usl a spal tvrdě až do kytarového budíčku.

Nědělní dopoledne bylo už bezvýletové, část lidí se přesunula do provizorních dílniček, kde se začalo pracovat na výrobě cestovatelských deníků, v tělocvičně se spustily gymnastické kruhy a snad každý se zhoupl, včetně vozíčkářů, v jejich tvářích bylo vidět obrovské nadšení a nefalšovaná radost, zbytek lidiček se věnoval lezením po horolezecké stěně a postupně se většina prostřídala, čas se našel i na fotbalový zápas který byl vážně divoký, žádný rozhodčí by z nás neměl radost, za to my měli radost obrovskou a s plným nasazením jsme se pouštěli jak do útočních i obraných manévrů, nakonec ani nevím kdo vyhrál, sice je jasné, že to byl můj tým ale komu jde o vítězství že?  Pro mě bylo největší výhrou, že jsem dobře zapadl a užil si perfektní víkend..v zápalu hry se sice nikomu nechtělo přestat ale pomalu se muselo začít balit, no ono to zas pomalu nebylo, nastal fajn chaos a zmatek ale vše se krásně stihlo ještě než přijel autobus. Ještě před odjezdem jsme znovu viděli pana školníka, předali mu obrázek na který se všichni podepsali a velmi mu poděkovali za skvělé zázemí..Byl čas vyrazit zpět ke svým milovaným a zpět k domovům, jen co se zavřely autobusové dveře, začalo pršet..počasí jsme prostě měli objednané na výbornou. Cesta autobus a vlak stejně jako v pátek byla ve stejném stylu jen s tím rozdílem, že jsme tentokrát nezpříjemňovali cestu ostatním cestujícím. Všude v byl klid, nejspíš způsobené únavou ale v našem kupé seděl Vojta, takže cesta opět náročná a rychloutíkající.

Konec mé první cesty s Rozrazilem skončil na stejném místě kde začal a začalo velké loučení, kde i slza ukápla..tentokrát jsem nestál opodál, snažil jsem se všemi rozloučit..teším se na další setkání s těmito lidmi, které bude doufám již na Puťáku.

Tímto textem bych ještě chtěl poděkovat Aničce, Báře, Barče, Šárce,Lucce, Vojtovi, Marušce, Martinovi, Karolínce, Štěpánovi, Petrovi, Tomášovi, Alici, Romanovi, Radimovi, Michalovi, Robertovi, Terce, Pepovi, Julče, Jirkovi, Ondrovi, Evičce, Jitce (Karlovi), Filipovi a Ivě, tedy všem účastníkům (snad jsem nikoho nevynechal), za báječný víkend.

M.L.

Fotky si můžete prohlédnout zde:

• fotky od Báry Váchové
• fotky od Ivky Richterové