V pátek 10. října jsme se společně vydali na oslavu Hárúnových dvanáctých narozenin. O tom, že má Hárún narozeniny, jsme se dozvěděli z dopisu od Morada – našeho přítele z měsíce Kahání. Oslava se konala v městě Pardubice – to je tak asi na půl cesty mezi měsícem Kahání a mezi místem, kde na naší planetě Zemi žije se svými rodiči mladý pán Hárún Chalífa. A protože se Hárún taky o tomto víkendu chystal do Pardubic, přijeli jsme ho tam všichni překvapit a uspořádat mu velkolepou oslavu. Přivezli jsme sebou spoustu dobrot – řízečky, indiánky a jiné sladkosti, salát a různé slané věci. Děkujeme všem našim rodičům, kteří nám s přípravou a nákupem dobrot pomohli!

V Pardubicích jsme bydlili v základní škole Studánka, kde to bylo moc pěkné. Byli jsme ubytovaní v pavilónu tělocvičen, kde se právě konal nějaký turnaj a my jsme se doslechli, že právě na ten turnaj přijede i náš kamarád Hárún, který se prý teď hodně věnuje různým sportům a zoceluje svoje tělo a ducha. Tajně jsme v místě našeho ubytování připravili oslavu a překvapili jsme ho, když šel náhodou kolem. Společně jsme jedli, zpívali, tancovali celý večer. Jen náš kamarád Morad, který nás na oslavu pozval, byl nakonec nemocný a nemohl tam s námi být. Hárúna naše návštěva a překvapení ale tak nadchlo, že se na ten svůj turnaj vykašlal, zůstal s námi celý víkend a připravil nám skvělý program!

V sobotu dopoledne jsme vyrazili do místního akvaparku, kde si to většina z nás skvěle užila. Řádili jsme v mořských vlnách, divoké řece, vyhřáli se ve výřivce, užili si na klouzačce a tobogánu, který jsme sjeli úplně všichni, což asi místní plavčíci ještě v životě neviděli. Velké poděěkování patří všem zúčastněným pomocníkům a zejména našim klukům za zajištění bezpečnosti kolem tobogánu, za přenášení všech tam, kam bylo potřeba atd. atd. Je třeba upozornit, že pardubický bazén není zas tak moc bezbariérový, jak o sobě tvrdí na webu.

Bohužel ne všem z nás přálo štěstí a stala se nám i jedna nepříjemná věc. Náš kamarád Vojta,na kterého jsme ve vodě dávali dvojnásobný pozor, protože je to vodní živel a děsně rád řádí, si vodu bez problému báječně užil, ale zato v suché zóně cestou do vodního bistra uklouzl a musel jet se zraněnou nohou do nemocnice s Pavlem, naším zdravotníkem. Bylo nám to moc líto, ale Vojta vše nakonec dobře zvládl a doslechli jsme se, že se skamarádil prakticky s kompletním personálem pardubické nemocnice. Ještě, než jsme vylezli z bazénu, se nám kluci vrátili. Společně jsme pak všichni vyrazili zpět a v našem ubytování jsme s chutí snědli oběd, který nám uvařili Petr Kašpar s Pepou, protože ti nemohli do bazénu a tak byli spolu ve městě na  procházce. Po koupačce a obědě jsme byli tak unavení, že jsme se s chutí a dlouho jen tak povalovali, pospávali, povídali si a lenošili.

Pak jsme si promítali fotky z puťáky a zavzpomínali na naše letní dobrodružství. A protože ve škole, kde jsme spali, měli v hudebním kabinetu spoustu afrických bubnů, využili jsme příležitosti a udělali si bubnovací kruh, který vedla Šušu. Při bubnování jsme se taky pořádně vykřičeli a vydali poslední zbytek energie, která nám po dopoledním koupání zbyla. Pak jsme si ještě trošku zazpívali a padli do spacáků.

V neděli dopoledne jsme měli výtvarnou dílnu, kde jsme měli za úkol vytvořit nějaké výtvarné dílo na téma „Rozrazil“, prostě se zamyslet nad tím, co pro nás znamená puťák a věci kolem něj a udělat nějakou koláž, obrázek atd. Dílnu vedl Hárún (Šárka) a všechny ty naše výtvory prý potom použije k výrobě nějakého překvapení, takže se těšme, že z nás budou slavní umělci!

A pak už jsme vyrazili na nádraží, což bylo velice dobrodružné, protože ten den byla v Pardubicích ještě taky Velká pardubická, takže jsme se báli, že bude všude spoustu lidí. Nakonec jsme vše dobře zvládli včetně toho, že nám České dráhy bez upozornění zrušili rezervaci ve vlaku, za což jim tímto vyjadřujeme velký nedík a doufáme, že už nás to nikdy nepotká! I přes tuto nesnáz jsme šťastně dojeli do Prahy, po cestě se ještě nasvačili a rozloučili s Hárúnem. Těšíme se na další setkání.

Šušu